Bohatýrské výjímečnosti: Usávači a ti druzí

Tak si tak sedíme v hospůdce, popíjíme pivínko a jako vždycky rychle ubývá. "Není možné, abychom toho tolik vypili", říkáme si. No a pak jsme na to přišli - Usávači. Naši mrtví kamarádi sedí s námi u jednoho stolu s brčky v ruce a upíjí. Takhle vznikla prvotní myšlenka, kterou Andulka rozvedla v neskutečně krásnou povídku. A tady ji máte

.

Usávači a ti druzí „Ta jejich smrt jí ale nějak vzala!“ soucitně si šeptaly moje děti, když koukaly, jak balím do batohu druhou flašku rumu. Ale rozmluvit mi to neměly odvahu, ač již dávno měly svůj vlastní názor, který by se mi jindy snažily vnutit.

Umřel poslední ze starší generace naší smečky. A to si i abstinent, jako jsem já, může leccos dovolit. I všechny ostatní nechat doma, kamarádům se nezmínit, zabalit batoh a vyrazit tam, kde vždycky bylo dobře. Do trempského ráje, jak jsme kdysi okouzlení svobodou ono místo nazvali.

Tenkrát mě ta cesta nestála ani padesát korun. To, když jsem byla Benjamínkem ve všech trempských kruzích. Když mojí největší starostí bylo, jak dopadne zkouškový a naplněním mého života, když se na mě usmál On. Jak je to dávno, co jsme se rozhodli, že si v těch temných hvozdech vybudujem kemp. Teď mě ta cesta vyšla na dvě stovky, ale co na tom záleží… Vynechala jsem hospodu, protože jsem měla velké ambice dojít na flek ještě dnes.

Pod nohama mi křupal sníh, vítr foukal do tváře a vše bylo tak, jako kdysi. Jenom tempo chůze jsem udávala sama. Jako poprvé fascinovaně hledím na potok, který pramení jen kousek odtud, ale vody je v něm tolik, až působí nebezpečně, šumí, zurčí a bublá a vypráví příběhy všem, co umí poslouchat. Dlaněmi přejíždím po celém vybavení kempu – nenechám se odradit sněhem. Jakoby vše pro mě bylo nové… Ač sem jezdím již řádku let a na větší části jsem pracovala vlastníma rukama. Srub a dřevník, lavičky, molo na potoce, i kadibouda. Ale dnes mě zajímá hlavně ohniště. Teď krom mě už nikdo neví, že největší z kamenů, který tvoří kruh, je vlastně patník. Že když v něm poprvé plápolal oheň, museli jsme ostatní kameny odvalit, aby nám nezábly nožičky. Než v něm rozdělám oheň, připravím dřevo. Protože dnešek se protáhne do brzkých ranních hodin.

Se setměním začnu připravovat večeři. Nevím, jak daleko už postoupili, ale nechci nic nechat náhodě. Na pánvi se škvíří slanina, cibule zatím ještě štípe do očí a vím, že už brzy přijdou. Moji dva úchylní strýčci, oba tatínkové, teta a maminka, jak jsme vždy se spoustou smíchu a halasu prohlašovali. Hotové jídlo položím na pařez, co slouží za stůl, a zavolám: „Dejte si!“ Pak zalovím v batohu, abych vyndala alkohol, který jsem donesla: „Speciálek pro Áju s Helčou!“ odzátkuji lahev a přidám k jídlu. „Pro Jacka medovou whisky… a pro zbytek rum…“ rozestavuji lahve kolem ohně. „Snad vám přijde k duhu.“ Usedám s kytarou v ruce, brnkám a zpívám, ač to nikdy nesvedu tak, jako oni. Můj druhý tatínek a strýček… dva kytaroví mágové, co mi už nikdy nezahrajou. Ještě párkrát pohladím struny, ale pak se zahloubám. Vzpomínám, jaké to bývalo, kdysi i né tak dávno… dovedu si je živě vybavit… jejich hlasy, co řvou hrubými opilými hlasy, a pak zpívají srdceryvné songy, které by obměkčili i kámen, na jejich objetí, na všechny příběhy o kterých nám vyprávěli, nebo co jsme spolu prožili. A najednou vyvstane ta vzpomínka, kterou jsem hledala, co to s nimi přestalo vypadat dobře… „Já se nebojím smrti.“

Odpočívali jsme zrovna po dopolední práci. Už od rána jsme pilně dělali dřevo, a protože jsme chtěli k srubu dodělat verandu, poctivě jsme si mákli. Někteří dojídali, jiní se líně povalovali, popíjeli, sledovali oblohu, hypnotizovali oheň nebo klimbali. A tato věta najednou prořízla lesní ticho. „Ne, já se smrti nebojím.“ Zopakoval Starej Bebíčko, aby dodal váhu svým slovům, kterými chtěl upoutat pozornost. A povedlo se. Šest hlav se otočilo k němu, aby se na něj mohlo tázavě upřít šest párů očí. Nebylo třeba slov, abychom jej přiměli pokračovat. „Možná si myslíte, že už mám na to věk. Že jsem si užil života a teď už mě žádnej konec nemůže překvapit. Ale tak to není. Možná se na smrt i těším, pokud nebude moc bolet, protože já už vím, co se mnou bude po ní.“ Upřel pohled do ohně, zašplíchal tekutinou, která mu zbyla v hrníčku, a s gustem se napil. „Usávač…“ zašeptá tajemně. „Usávač?“ Obrátí se na něj Ondra. „Kdo to je, prosím tě?“ krátce se zasměje. „Nikdy ti nevrtalo hlavou, jak je možný, že se toho na trempských akcích tolik vypije? Určitě se ti někdy stalo, že si chceš zavdat z lahve, kde byla dobrá polovina, a už jen vylizuješ poslední kapky ze dna. Že večírek končí v nejlepším, protože není co pít. A čím hezčí večírek, tím pravděpodobněji k tomu dojde. To jsou Usávači. Usávají a usávají a ani po smrti jim na tom věčnym vandru ke štěstí nic nechybí…“ zasnil se, ale za chvíli už s gustem pokračuje: „Bude to dlouhá cesta, než se vypracuju, ale já jednou budu s nehmotným tělem lítat kol všech trempských ohňů, užívat si atmosféru, která se doufám mezi trempy nikdy nezmění, a hlavně – velikým brčkem upíjet rum. Možná i piva si občas loknu… Ale na rum se těším víc, protože duchy žáha nepálí. Stanu se Usávačem a i po smrti si budu Bohatýrsky žít.“ Zasněně se pohrouží do vlastních myšlenek.

„Já budu také Usávač!“ zapýří se Žíža. „Zní to tak jednoduše a prostě… létat si po obloze, nad hlavou mít pořád hvězdy, rumu budu mít neomezeně a už nikdy se mi nestane, že nebudu mít na vlak.“ Zakření se na Bebíčka. „Co je oproti tomu ráj?“ „Tak prostý to zase není. Jelikož Usávačem se by chtěl být každý, což dá rozum, tak se na něj po smrti musíš vypracovat.“ „Tak si nehraj na tajemnýho a radši nám to vysvětli!“ šlehne po něm Bjéťa skoro rozkazem.

Starej Bebíčko se jen uchechtne a spustí: „Po smrti má tremp několik možností. Všechny nějak naplňují tužby trempířovo duše, ale vydat se na cestu Usávače je nejlákavější. Není nejsnažší – to je fakt – ale výsledek, jak vám snad nemusím vysvětlovat, ten za to stojí. Ráj je oproti tomu káznice. No, a jak se tedy vypracovat? Nejprve se musíš stát Ulejvačem. A, ač se to nezdá, to je dřina. Takovej Ulejvač oblétá ohniště a za svítání, kdy trempové usínaj, nebo kdykoliv, když se od ohně odchází, musí zařídit, aby nevznikl požár. Spořádaní trempové mu práci ulehčují, ale když se k ohni dostane nějakej Paďour, může se ulítat. Protože uhasit táborák, když k tomu máš jen holé dlaně, není jen tak.

Pokud se mu v této funkci daří, stane se Uchcávačem. Pak doprovází kamarády, když si potřebují odskočit a ručí, že bez nehody se zas vrátí. A že má občas ruce plný práce a někdy na to nestačí, není žádný div. Opatrovat kamaráda, co má trojku na žíle a nohy ho odmítaj poslouchat, to dá fušku i dvoum chlapům z masa a kostí.

Když úspěšně zvládne tuto fázi kariéry, přichází první funkce, s níž se pojí zábava – Usrávač. Ten zpestřuje večírky i pochody hlasitým a smrdutým pšoukáním a baví se následnými dohady. Z této pozice postoupí dál, až když jí dosyta užije do té míry, že ho omrzí. Čtvrtá etapa je ujídač. Ten už to má dobrý, ale pořád se nedostane ani ke kousku alkoholu. Ochutnává jídla, co se vaří na ohni – ale! – i má tu moc, když se mu zachce, dochutit baštu dle svého gusta. A že lecjaký duch má hubu plechovou. Přesolená polívka či přepepřené rizoto, to je mnohdy jejich práce. A pak už je Usávač. A tím se jednou stanu.“

… s trhnutím se proudím. Zapraská větev, jak na ni někdo šlápnul kanadou. Jak jsem si mohla myslet, že tu budu sama? Nebylo třeba slov, a naše smečka se sešla. Ondra, Honzík, Žíža, Bjéťa, Dúša, Leni i Jindříšek. Jasně, že oni hospodu neminuli. Rozhlížím se po lahvích, které jsem zvečera rozestavěla. Jedna se povaluje pod lavičkou, prázdná, i z dalších ubylo. Ale jak poznám, zda z nich bylo upito nebo usáto?!?

 

NTIxOGM2Mz