Bajaja Pch Kakadu

ÚVOD

.

Ahoj všichni,

vzhledem k tomu, že nechceme kamarády ošidit o "geniální myšlenky", "moudra", "nápady", "významné události" a jiné povedené či nepovedené taškařice, které na našich či cizích akcích kamarádů provádíme, založili jsme si vlastní rubriku Bajaja Pch Kakadů. Je to zároveň náš nový slogan.

Jak tato genialita vznikla, se dozvíte v rámci příběhu - 1. Hladový memoriál Jaromíra Bajaji aneb Žrací nevandr.

Je to zároveň náš významný odkaz dalším generacím Bohatýrů a Bohatýrek. 

                                                                                                               Závislé trampské sdružení Bohatýři 

P.S. Pro těch pár zaostalých, kteří sedí doma za pecí a neznají nás, se představujeme. Ataman - Pampina, Vilda, Jack, Ruda, Zálesák, Ondra, Smrtibrácha, Honzík, Dušan, Andulka, Helenka, Bětka, Lenka, Žíža a Ája 

Únor 2020

První Hladový memoriál Jaromíra Bajaji aneb žrací nevandr

.

1. Jak se narodil

Tak se tak cpeme dietní paprikovou klobáskou, zapíjíme ji dietní dvanáctkou, bříško se nám hezky plní a my spokojeně předeme. Co udělat příští rok nějakou akci? Třeba něco hodně romantického, vzdělávacího a hlubokomyslného... Žrádlo!!! Zajásaly chuťové buňky a roztančily se tukové polštářky. A nápad byl na světě.

.

2. Název memoriálu a místo 

Mnoho nápadu prošlo statným Bohatýrům hlavou, než přišel první, který se dal vyslovit - Žrací nevandr. Ovšem všichni jsme věděli, že to není úplně ono. I sjel se vybraný marketingový tým na potlach Mastnejch vlasů a začal rokovat. Všichni jsme věděli, že základem musí být nějaké hodně známé jméno, osobnost, celebrita, někdo, koho každý zná. A pak to padlo, Vilda řekl - Bajaja. Cítili jsme, že tohle je to pravé. Doplnit pak zbytek názvu byla brnkačka. Bajaja je příjmení, tak jméno musí být buď Miroslav nebo Jaromír. Jiné prince neznáme. Tajné hlasování rozhodlo o Jaromírovi a zbytek názvu už tak nějak vyplynul z děje. Místo pak určil Rudy - Pivovar Chříč (na který máme hezké vzpomínky) a Javornice.

.

3. Zvadlo

4. Pátek začátek

Nastal den D a natěšení Bohatýři a jejich kamarádi začali přijíždět do Pivovaru Chříč. Jako první dorazili na divokém oři Melounek, Pinďa, Vilda a Ája. Hladoví a žízniví zasedli u dubových stolů a žádali si pivko. Dostali jej, ovšem všechny překvapil podezíravý až nevraživý pohled paní hostinské, když jsme si začali rozkládat svůj vercajk. "Za chvíli zavíráme," pravila. "No, ale my tu máme akci," řekla Ája. "Kdepak až zítra v sobotu 7.2.," odvětila hospodská téměř připravená k odchodu. Všem zatrnulo. Slabším povahám začaly kapat slzy. Pak se ale rekové vzmužili a rozhodli se neodejít bez boje. "7.2. je ale pátek, či-li dnes". Hospodská nezvládla tvrdý útok, ustoupila, zatetelila se a my mohli zůstat. Mnoho pohárů se na toto vítězství ten večer vypilo. Ano, kamarádi, nikdy nezapomeneme na dobytí Pivovaru Chříč.

Takhle jsme se měli. Foto: Huhla

.

5. Pátek První soutěž a celý večer

Vzhledem k tomu, že se v pivovaru sešla opravdu vybraná společnost nadprůměrně inteligentních lidí (což jsme předem věděli). Vymysleli jsme velice těžkou poznávací soutěž. Kamarádi museli správně určit dvanáct druhů koření - Sečuánský pepř, Anýz, Fenykl, Koptský kmín, Nigellu, Čertovo lejno, Guinejský pepř, Římský kmín, Kerblík, Estragon, Sumah a Kari list. Přesto, že někteří tahle koření viděli poprvé, poprali se se soutěží Bohatýrsky. První místo s osmi uhádnutými obsadil Jarda z Hostomic. V těsném závěsu byla naše Andulka se sedmi uhádnutými. O třetí místo se šesti uhádnutými se dělila Vlasta, Kosmák a Dan.

Vítězové dostali hodnotné ceny a většina osazenstva čepičky podporující dietu, střídmost a zdravé pojídání jako například: Nikdy BYJO, Pryč se zeleninou, Vařím dobře - vařím tučně, Chlast je slast, Pivo dělá hezká těla, Nejlepší je škvarková dieta, Mám ideální nadváhu apod.

Hezky jsme si popili výborné chříčské pivo, zazpívali s kytarou, nakrmili se segedinským gulášem a taky červíky, kobylkami a blešivci.

  

Lenka určuje koření. Foto: Huhla                                                                                                                                   Šťastný výherce soutěže a Andulka s nejmladší účastnicí

.

 A tady už s čepičkami                               

.

6. Sobota a druhá soutěž

V sobotu jsme šli do finále. Začala druhá velice náročná a vyčerpávající soutěž. Nebýt stálého dopingu ve formě dvou sudů chříčského piva od Zálesáka, který tak oslavil narozky, asi bychom ji ani snad nezvládli. Nejdřív se vařily soutěžní polívky. Všichni vytahovali své tajné zbraně - koření, zeleninu, maso. Krájelo se, dochucovalo, míchalo, žvanilo a dokonce i smažilo. A postupně ochutnávalo. Nebylo nedobrých polívek, ale všichni první nemohli být. Tutově nejlepší polévku cibulačku měl Pinďa, který vyhrál první místo a stal se VELMISTREM KUCHAŘEM. Na druhém místě se pak umístil se svou skvostnou zelňačkou Klondike  a stal se MISTREM KUCHAŘEM. Třetí místo pak obsadila Vlasta jako PRIMA KUCHAŘ s fazolačkou.

Výborná ale byla i Lenčina zelňačka, Pepova Houbová dršťkovka, Vildova Čubrikačka, Ledová uzená Zálesákova, či Míšova bramboračka. A kdybychom po dohodě nevyřadili Helčinu švestkovou polévku (slivovici se švestkami) a Pepovu Ořechovou polévku (ořechovici), které neměly polévkový certifikát, vyhrály by možná ony. 

Po polévkové soutěži jsme všichni funěli a vzdychali blahem. A ani se nám do druhé části soutěže nechtělo. Ovšem Bohatýři zvládnou vše a tak se soutěžilo dál. Někteří ovšem s procházkovou přestávkou.

Masová část byla opět vynikající. Nebylo ošklivých mas. Ovšem vyhrát mohou opět jen ti nejlepší. Těmi se staly Chemik a Veronika se svým gulášem a staly se VELMISTRY KUCHAŘI, druhý byl Pežot s bůčkem - MISTR KUCHAŘ a třetí náš Ruda se svou Basmou - PRIMA KUCHAŘ. 

Vynikající bylo i Pinďovo vepřové s česnekem, další guláš, špíz, kýta s Adamovým žebrem a další dobroty.

Nesmím zapomenout na vyhodnocování soutěží. Porotci se stali všichni. Každý dával 3 body pro toho, kdo byl pro něj nejlepší, 2 pro druhého nejlepšího a 1 pro třetího nejlepší. 

No a pak se jen oslavovalo a pilo, hezky se nám na té Javornici žilo až do neděle. Bylo nás 33 a nejmladším účastníkem byla Lenčina holčička. 

Pinďa dodělává výherní polévku

.

.

A tady se už dělají masíčka

.

7. Bajaja Pch Kakadu

A na závěr. Jak vznikl náš nový slogan? Bajaja - to je jasný, Pch - je logo Chříčského pivovaru a Kakadu - byl moc dobrej rumík, na kterým jsme si pochutnávali, když jsme se v neděli stavili v hospůdce U šesti trampů.

Jack tam také vymyslel krásnou poetickou báseň. Pch !Bajaja,Kakadu,ajajaj,tudy du.

Ahoj

 

  

 

Odkazy na vybrané bohatýrské akce

(sepsala Andulka)

Rok 2016

Jak jsme jeli do Makedonie, aneb Můj milý deníčku, na Fagaraši bylo moc hezky…

Bohatýrské výjímečnosti: Usávači a ti druzí

Tak si tak sedíme v hospůdce, popíjíme pivínko a jako vždycky rychle ubývá. "Není možné, abychom toho tolik vypili", říkáme si. No a pak jsme na to přišli - Usávači. Naši mrtví kamarádi sedí s námi u jednoho stolu s brčky v ruce a upíjí. Takhle vznikla prvotní myšlenka, kterou Andulka rozvedla v neskutečně krásnou povídku. A tady ji máte

.

Usávači a ti druzí „Ta jejich smrt jí ale nějak vzala!“ soucitně si šeptaly moje děti, když koukaly, jak balím do batohu druhou flašku rumu. Ale rozmluvit mi to neměly odvahu, ač již dávno měly svůj vlastní názor, který by se mi jindy snažily vnutit.

Umřel poslední ze starší generace naší smečky. A to si i abstinent, jako jsem já, může leccos dovolit. I všechny ostatní nechat doma, kamarádům se nezmínit, zabalit batoh a vyrazit tam, kde vždycky bylo dobře. Do trempského ráje, jak jsme kdysi okouzlení svobodou ono místo nazvali.

Tenkrát mě ta cesta nestála ani padesát korun. To, když jsem byla Benjamínkem ve všech trempských kruzích. Když mojí největší starostí bylo, jak dopadne zkouškový a naplněním mého života, když se na mě usmál On. Jak je to dávno, co jsme se rozhodli, že si v těch temných hvozdech vybudujem kemp. Teď mě ta cesta vyšla na dvě stovky, ale co na tom záleží… Vynechala jsem hospodu, protože jsem měla velké ambice dojít na flek ještě dnes.

Pod nohama mi křupal sníh, vítr foukal do tváře a vše bylo tak, jako kdysi. Jenom tempo chůze jsem udávala sama. Jako poprvé fascinovaně hledím na potok, který pramení jen kousek odtud, ale vody je v něm tolik, až působí nebezpečně, šumí, zurčí a bublá a vypráví příběhy všem, co umí poslouchat. Dlaněmi přejíždím po celém vybavení kempu – nenechám se odradit sněhem. Jakoby vše pro mě bylo nové… Ač sem jezdím již řádku let a na větší části jsem pracovala vlastníma rukama. Srub a dřevník, lavičky, molo na potoce, i kadibouda. Ale dnes mě zajímá hlavně ohniště. Teď krom mě už nikdo neví, že největší z kamenů, který tvoří kruh, je vlastně patník. Že když v něm poprvé plápolal oheň, museli jsme ostatní kameny odvalit, aby nám nezábly nožičky. Než v něm rozdělám oheň, připravím dřevo. Protože dnešek se protáhne do brzkých ranních hodin.

Se setměním začnu připravovat večeři. Nevím, jak daleko už postoupili, ale nechci nic nechat náhodě. Na pánvi se škvíří slanina, cibule zatím ještě štípe do očí a vím, že už brzy přijdou. Moji dva úchylní strýčci, oba tatínkové, teta a maminka, jak jsme vždy se spoustou smíchu a halasu prohlašovali. Hotové jídlo položím na pařez, co slouží za stůl, a zavolám: „Dejte si!“ Pak zalovím v batohu, abych vyndala alkohol, který jsem donesla: „Speciálek pro Áju s Helčou!“ odzátkuji lahev a přidám k jídlu. „Pro Jacka medovou whisky… a pro zbytek rum…“ rozestavuji lahve kolem ohně. „Snad vám přijde k duhu.“ Usedám s kytarou v ruce, brnkám a zpívám, ač to nikdy nesvedu tak, jako oni. Můj druhý tatínek a strýček… dva kytaroví mágové, co mi už nikdy nezahrajou. Ještě párkrát pohladím struny, ale pak se zahloubám. Vzpomínám, jaké to bývalo, kdysi i né tak dávno… dovedu si je živě vybavit… jejich hlasy, co řvou hrubými opilými hlasy, a pak zpívají srdceryvné songy, které by obměkčili i kámen, na jejich objetí, na všechny příběhy o kterých nám vyprávěli, nebo co jsme spolu prožili. A najednou vyvstane ta vzpomínka, kterou jsem hledala, co to s nimi přestalo vypadat dobře… „Já se nebojím smrti.“

Odpočívali jsme zrovna po dopolední práci. Už od rána jsme pilně dělali dřevo, a protože jsme chtěli k srubu dodělat verandu, poctivě jsme si mákli. Někteří dojídali, jiní se líně povalovali, popíjeli, sledovali oblohu, hypnotizovali oheň nebo klimbali. A tato věta najednou prořízla lesní ticho. „Ne, já se smrti nebojím.“ Zopakoval Starej Bebíčko, aby dodal váhu svým slovům, kterými chtěl upoutat pozornost. A povedlo se. Šest hlav se otočilo k němu, aby se na něj mohlo tázavě upřít šest párů očí. Nebylo třeba slov, abychom jej přiměli pokračovat. „Možná si myslíte, že už mám na to věk. Že jsem si užil života a teď už mě žádnej konec nemůže překvapit. Ale tak to není. Možná se na smrt i těším, pokud nebude moc bolet, protože já už vím, co se mnou bude po ní.“ Upřel pohled do ohně, zašplíchal tekutinou, která mu zbyla v hrníčku, a s gustem se napil. „Usávač…“ zašeptá tajemně. „Usávač?“ Obrátí se na něj Ondra. „Kdo to je, prosím tě?“ krátce se zasměje. „Nikdy ti nevrtalo hlavou, jak je možný, že se toho na trempských akcích tolik vypije? Určitě se ti někdy stalo, že si chceš zavdat z lahve, kde byla dobrá polovina, a už jen vylizuješ poslední kapky ze dna. Že večírek končí v nejlepším, protože není co pít. A čím hezčí večírek, tím pravděpodobněji k tomu dojde. To jsou Usávači. Usávají a usávají a ani po smrti jim na tom věčnym vandru ke štěstí nic nechybí…“ zasnil se, ale za chvíli už s gustem pokračuje: „Bude to dlouhá cesta, než se vypracuju, ale já jednou budu s nehmotným tělem lítat kol všech trempských ohňů, užívat si atmosféru, která se doufám mezi trempy nikdy nezmění, a hlavně – velikým brčkem upíjet rum. Možná i piva si občas loknu… Ale na rum se těším víc, protože duchy žáha nepálí. Stanu se Usávačem a i po smrti si budu Bohatýrsky žít.“ Zasněně se pohrouží do vlastních myšlenek.

„Já budu také Usávač!“ zapýří se Žíža. „Zní to tak jednoduše a prostě… létat si po obloze, nad hlavou mít pořád hvězdy, rumu budu mít neomezeně a už nikdy se mi nestane, že nebudu mít na vlak.“ Zakření se na Bebíčka. „Co je oproti tomu ráj?“ „Tak prostý to zase není. Jelikož Usávačem se by chtěl být každý, což dá rozum, tak se na něj po smrti musíš vypracovat.“ „Tak si nehraj na tajemnýho a radši nám to vysvětli!“ šlehne po něm Bjéťa skoro rozkazem.

Starej Bebíčko se jen uchechtne a spustí: „Po smrti má tremp několik možností. Všechny nějak naplňují tužby trempířovo duše, ale vydat se na cestu Usávače je nejlákavější. Není nejsnažší – to je fakt – ale výsledek, jak vám snad nemusím vysvětlovat, ten za to stojí. Ráj je oproti tomu káznice. No, a jak se tedy vypracovat? Nejprve se musíš stát Ulejvačem. A, ač se to nezdá, to je dřina. Takovej Ulejvač oblétá ohniště a za svítání, kdy trempové usínaj, nebo kdykoliv, když se od ohně odchází, musí zařídit, aby nevznikl požár. Spořádaní trempové mu práci ulehčují, ale když se k ohni dostane nějakej Paďour, může se ulítat. Protože uhasit táborák, když k tomu máš jen holé dlaně, není jen tak.

Pokud se mu v této funkci daří, stane se Uchcávačem. Pak doprovází kamarády, když si potřebují odskočit a ručí, že bez nehody se zas vrátí. A že má občas ruce plný práce a někdy na to nestačí, není žádný div. Opatrovat kamaráda, co má trojku na žíle a nohy ho odmítaj poslouchat, to dá fušku i dvoum chlapům z masa a kostí.

Když úspěšně zvládne tuto fázi kariéry, přichází první funkce, s níž se pojí zábava – Usrávač. Ten zpestřuje večírky i pochody hlasitým a smrdutým pšoukáním a baví se následnými dohady. Z této pozice postoupí dál, až když jí dosyta užije do té míry, že ho omrzí. Čtvrtá etapa je ujídač. Ten už to má dobrý, ale pořád se nedostane ani ke kousku alkoholu. Ochutnává jídla, co se vaří na ohni – ale! – i má tu moc, když se mu zachce, dochutit baštu dle svého gusta. A že lecjaký duch má hubu plechovou. Přesolená polívka či přepepřené rizoto, to je mnohdy jejich práce. A pak už je Usávač. A tím se jednou stanu.“

… s trhnutím se proudím. Zapraská větev, jak na ni někdo šlápnul kanadou. Jak jsem si mohla myslet, že tu budu sama? Nebylo třeba slov, a naše smečka se sešla. Ondra, Honzík, Žíža, Bjéťa, Dúša, Leni i Jindříšek. Jasně, že oni hospodu neminuli. Rozhlížím se po lahvích, které jsem zvečera rozestavěla. Jedna se povaluje pod lavičkou, prázdná, i z dalších ubylo. Ale jak poznám, zda z nich bylo upito nebo usáto?!?

NGQzN